Boj za rovnoprávnost žen na Marketing Festivalu

Nemám ráda, když se o něčem mluví všude. A tak když se na všemožných více i méně známých blozích a webech psala o Marketing Festivalu, neměla jsem potřebu o něm psát taky. Ono co bych řekla nového – že to bylo super a že Mark Ritson byl borec na konec. Ale potom mi kolegyně ukázala příspěvek Nicole Karráové ve skupině #Holkyzmarketingu. A i když je to už několik týdnů, rezonuje to ve mně tak, že to prostě musí ven.

Pro neznalé – Holky z marketingu jsou FB skupina s heslem „Empowered women empower women“. Super, řeknete si, holky se podporujou v tom, co dělají, proč ne. Nebudu tady rozebírat svůj názor na skupinu, to je na jinou diskuzi. Paní Karráová ve svém příspěvku zveřejnila dopis, který poslala organizátorovi Marketing Festivalu, Jindrovi Fáborskému. Podlé mého je plný zášti a nenávisti. Kam se podělo hatefree culture? Proč věty typu „Dovolte mi Vás tedy trochu vzdělat.“? A hlavně, proč proboha takovéto řešení? Proč se zaprvé nezeptat slušně, ale proč bojovat za to, aby všude vždycky byla polovina žen? Seděla jsem v tom hledišti taky, stejně jako paní Karráová, a to, že mezi řečníky byla jedna žena, mě ani trochu nepohoršovalo. A pokud bych se přeci jen chtěla zeptat, proč to tak je, udělala bych to slušnou cestou. Proč musíme hned poučovat? Proč musíme útočit, že žen je přeci polovina, tak proč jich není polovina v lineupu?

Jindru znám, nejsme přátelé, ani známí a na ulici by mě nejspíš nepoznal. Už dlouho ale sleduju, co dělá, a vím, kolik do toho dává energie a času. A to nejen Marketing Festivalu, ale i dalším projektům, od komerčních po charitativní. A věřím, že se snaží získat na konferenci ty nejlepší řečníky bez ohledu na jejich pohlaví. Já za tím bojem za polovinu přednášek od žen ale vidím v důsledku i boj za poloviční zastoupení žen v dozorčích radách a managementu firem. Proč tam ty ženský proboha nemáme?

Já asi vím proč. Protože velmi často se ženy do těchto pozic neženou. Mám kamarádku, která 20 let dělá asistentku a nechce dělat nic jiného. Mám zase naopak jinou, která od začátku své kariéry jde tvrdě po tom, aby měla řídící funkci. Ale je to volba každé z nás… Ano, žijeme v mužském světě a i já se setkala v práci s tím, že jsme s mužskými kolegy naráželi na určité limity. Stejně tak ale řešíme neshody i s kolegyněmi. Ale pořád nemám potřebu bojovat za to, aby byla polovina managementu složená z žen. Ono totiž co si pomůžeme, dámy, když nás tam někdo dosadí jen proto, aby splnil kvótu a ne kvůli tomu, že jsme schopné? A když to budeme za každou cenu prosazovat, není to takové vzteklé dupání?

Nenechte se zmást. Jsem celou svou duší za rovnoprávnost žen. Ale tak nějak za tu prvotní, za kterou se bojovalo v 19. a na začátku 20. století. Jsem neskonale vděčná všem původním feministkám, že nám vybojovaly možnost vzdělání, výběru práce, právo volební i toho, že můžeme na ulici chodit samy bez mužského doprovodu anebo třeba i to, že můžeme nosit kalhoty, jezdit na kole nebo řídit auto. To je obrovská svoboda, kterou máme my tady a kterou bohužel i v dnešní době nemá mnoho žen v jiných částech světa. Neměly bychom se zasadit spíš o tohle? Aby se myšlenka (duševně) svobodných žen rozšířila dál? A pokud chceme zlepšovat možnosti žen v ČR, pojďme raději řešit, jak přimět společnost, aby se nedívala na ženy, které jdou do práce dřív než po třech letech na mateřské jako na krkavčí matky, aby ženy s dětmi měly výhodnější pracovní podmínky, vznikaly částečné úvazky a školky pro menší děti. Protože spokojenější ženy budou chtít dosáhnout vyšších cílů, třeba to dopracovat do managementu, na konference a ještě výš a díky podpoře společnosti to budou moct udělat bez umělých nařízení a regulace...