Osobní postřehy | Zdenka Linka | 4. 11. 2022

Jak se zrodila Zdenka Linka

Na volnou nohu jsem se vrhla navzdory všem radám z podcastů a motivačních článků během krize a s nulovými úsporami, bez opory partnera nebo rodičů. Bylo to ale nejsprávnější rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala a ke kterému spělo 31 let horské dráhy jménem život. Tohle je příběh o tom, jak spatřila světlo světa značka Zdenka Linka.

Jedna z mých nejranějších dětských vzpomínek je ta, jak přijdu k mámě s výkresem, hrdá, co jsem vytvořila. Moje matka ani pořádně nezvedne oči od vaření a řekne něco jako: „Hm, pěkný. Tak to dej stranou, ať se to neumastí.“ A tím to skončilo. Žádný obrázek vyvěšený na lednici, žádná pochvala. Takhle to bylo se vším… Něco jsi vytvořila? No jo, tak mě teď neruš. Jedničky ve škole? No to je přece samozřejmost. Že ti děcka vymačkala temperu do boty? No jo, to se stává. A že se ti smějou? Ježiš, ty toho naděláš… Pořád dokola jsem se snažila přijít na to, co je to ono, co mi přinese vděk. Nepřišla jsem na to nikdy. Zůstala mi jen ukrutná snaha dělat věci tak, jak se mají, a tak, aby se ostatním líbily.

To se se mnou táhlo celou školní docházku a táhne pořád v práci, i když teď už míň. Chtěla jsem být pro ostatní dost dobrá. A pořád chci. Jen teď už vím, že to z velké části závisí na mně. Ta cesta ale byla klikatá.

Erasmus v Praze

Zatímco mí spolužáci jezdili do Dánska, Británie nebo Španělska, já brala jako svůj Erasmus přestěhování do Prahy. Vyrůstala jsem na echt vesnici, později na malém městě, ve stínu názorů ostatních. Hned po maturitě jsem sbalila svých pár švestek a dorazila do Prahy. Pronajala jsem si ještě s jedním člověkem pokoj u magistrály, kde nebylo slyšet vlastní myšlenky, a postupně začínala zjišťovat, že svět není černobílý.

S tvrdohlavostí sobě vlastní jsem se snažila skloubit vysokou, práci a pokus o vážný vztah, ale balanc nikdy nebyl moje silná stránka. Národohospodářská fakulta VŠE zrovna snížila počet pokusů na zkoušku na jeden a to jsem prostě nedávala. A tak přišla práce…

Slečna účetní

Nenechte se mýlit, brigádničila jsem od doby, kdy to bylo legálně možné. Od roznosu letáčků přes třídění časopisů pro jednotlivé trafiky po práci za pokladnou jsem si vydělávala na všechno kromě nájmu a jídla doma už na střední. Když jsem ale sekla s vysokou, přišlo na řadu rozhodnutí, kam se vrtnout na plný úvazek. S maturitním vysvědčením z obchodky jsem šla dělat do outsourcingu účetnictví.

Účto mě bavilo. Na rozdíl od všeho dalšího v mém životě mělo řád. Věnovala jsem se mu tedy (s malým odskokem k prodeji ready-made společností) pár let, nejdřív externě a pak interně. Psal se zhruba rok 2013, já pracovala u developera průmyslových nemovitostí P3 a marketing pro mě pořád byl něčím abstraktním. Na škole jsem nikdy moc nechápala ty souvislosti a 4P mě děsně nudily. Ale najednou nastoupil nový marketingový ředitel a začaly se dít věci…

Láska k marketingu

Díky Hynku Bartíkovi jsem začala vnímat, co všechno se v B2B marketingu dá udělat a jaký to má vliv. Chtěla jsem se proto posunout přímo do marketingového oddělení, v té době to však nešlo. Společnost mi ale nabídla posunout se na pozici mezi obchodem a marketingem a pomáhat (a kecat do) marketingu českého týmu. Mohla jsem tak kontrolovat brožury, pořádat menší eventy a objevila jsem, že tohle je to, co mě baví. Dalších 40 let nad excelem jsem si totiž nedokázala představit.

Po nějaké době jsem se však chtěla posunout dál. Nastoupila jsem proto do CBRE, opět na pozici mezi obchodem a marketingem. Tam jsem dostala na starost obsahový portál Art of Space (ten už dnes bohužel neexistuje) a objevila jsem kouzelný svět copywritingu a obsahu. V té době jsem ještě nepsala, ale koordinovala jsem obsah s agenturou a interně. To ale nemělo trvat dlouho…

Nasávat jako houba

Jednoho dne si kolegyně na marketingové poradě stěžovala, že externí copywriter není schopný napsat článek tak, jak by si představovala. Požádala jsem ji, ať mi pošle zadání, že to zkusím ve svém volném čase.

V té době jsem o UX, vizuálních kotvách, členění textu a všem ostatním neměla ani páru. Jí se ale můj text přesto líbil! A tak začala moje cesta ke copywritingu.

Začala jsem si hledat všechny možné informace, dívala se na webináře, zkoušela jsem všechno, co šlo. Poprvé v životě mě něco tak chytlo. Když jsem pak někdy na konci roku 2017 viděla nabídku Aimtecu, že hledají content manažera, rozhodla jsem se, že to zkusím. Bylo to poprvé, kdy jsem si práci vybrala a chtěla ji získat. Do té doby to vždycky bylo o rozesílání životopisu na víc míst nebo o tom, že mě někdo tzv. přetáhl. Teď ale ne. Teď jsem chtěla být contenťačkou za každou cenu.

Plzeň, content a PR

Světe div se, Aimtec mě tenkrát přijal. Dostala jsem na starost veškerou externí komunikaci, včetně PR. A byla to jízda! Ať už z hlediska toho, že jsem za 2,5 roku zažila 5 různých marketingových manažerů, nebo tím, že jsme rozjeli podcasty a firemní časopis překlopili do obsahového portálu. Byla toho spousta a ve firmě marketing začali také vnímat lépe.

Byla toho ale i spousta negativního. S tou svou urputností jsem se vrhla do práce a neřešila nic jiného, což si nutně muselo vzít svou daň. V lednu 2020 jsem se tak ocitla v koutě, protože to jediné, na co jsem se upínala – práce, začalo krachovat taky. Najednou už nebyla cesta do kanceláře radost, ale utrpení. Celé víkendy jsem proležela neschopná vylézt z postele. Přemýšlela jsem, jestli aspoň něco v mém životě dává smysl (a nenašla nic). Řešila jsem, že nemám rodinu, partnera a přátel tak málo, že na ničem vlastně nezáleží… Do toho tým, se kterým jsme nemluvili, a šéf, který měnil názor každý den a seděl v Austrálii.

Naštěstí mě kamarádka nasměrovala na skvělou terapeutku a já pomalu začala přicházet na to, v čem je problém. Na spravení některých věcí ale bylo pozdě. Byl čas udělat tlustou čáru a jít dál. Jenže do toho přišel covid.

Volná noha a prázdná peněženka

Věděla jsem, že v rozpoložení, ve kterém jsem byla, nemůžu nastoupit do jiné společnosti. Cítila jsem, že kdybych se snažila zapadnout do jiného týmu, skončím zase jako na základce i tolikrát v práci s brekem na WC. Všechno bylo navíc poznamenané covidem. Seděli jsme doma během prvního lockdownu, Alza nestíhala dodávat monitory a nikdo nevěděl, co bude. Hledejte v tomhle práci.

A tak jsem vedlejší činnost rozšířila na živnostenském úřadě na hlavní a začala zkoumat, jak vlastně najít zakázky.

Nejdřív jsem si myslela, že bude super exkluzivní spolupráce s agenturou. Ale to byl pořád tým. Nesedělo mi to a vzájemně jsme se s kolegy spíš trápili. Rozhodla jsem se proto jít totálně freelance. A že to bolelo…

Neměla jsem žádné klienty z předchozí práce ani velké úspory. Můj účet stačil sotva na dva měsíce a pak šmitec. Byly tedy týdny, kdy bylo hodně krušno. Dělala jsem úkroky k článkům za pár korun i podhodnocené spolupráci, jen aby „něco“ bylo, a občas pochybovala, že to dám.

První stálí klienti

Naštěstí přišli první stálí klienti. SenseZOOM, se kterými spolupracuji dodnes a z prostého ťukání písmenek jsme se posunuli k idea makingu a mentoringu. Cookielab, se kterými máme takový on and off vztah, Saleshero, kteří nejdřív chtěli jen posty k podcastům a s nimiž dneska řešíme spoustu dalších věcí, a taky Margi Fries (tehdy ještě Kinská), se kterou jedeme už několikátý projekt. Patří jim můj velký dík.

Obrovské DĚKUJI patří také všem ostatním klientům, se kterými jsme pracovali jednorázově nebo už spolupráci ukončili.

Na lepší časy se začalo blýskat i v soukromí. Mezi prvním a druhým lockdownem jsem šla na rande přes seznamku. Bylo strašný. Náhodou šel ale okolo kamarád, že jde vedle do hospody a ať se klidně stavím. Tak jsem šla. Kromě známého Richarda tam seděl i Radek, se kterým teď, až to dopíšu, půjdeme večeřet v našem novém domě a pak na drink.

Tím to ale nekončí

Tenkrát jsem to nevěděla. Brala jsem práci tak, jak přicházela, ale tehdy, někdy během prvního lockdownu, se zrodila Zdenka Linka. Ten brand zašel tak daleko, že ho musím upravovat i ve smlouvách. Přijde mi Dodavatel: Zdenka Linka a já musím vysvětlovat, že to je vlastně obyčejná Zdeňka Linková.

Roky 2020–2022 byly náročné, nabité malými i velkými událostmi a trochu mi splývají. Konec roku 2022 je ale výjimečný. Nejen stěhováním, nejen cestováním, ale ještě jednou věcí, která zase posune mě osobně i značku Zdenka Linka úplně jinam. Zatím je ale příliš čerstvá, a tak si ji nechám pro sebe. Budete mě muset sledovat dál, abyste viděli, jestli se to povede, nebo to bude další humorná historka. Jisté je jen jedno – 25. října 2022 je datum, které si musím pamatovat.